Logo

Až do svých 29 let jsem si myslela, že watt je pouze fyzikální jednotka. Ale jak se ale nyní ukázalo, v Laosu je watů také spousta. Pravda, jen těch s jedním “t”. Wat je totiž buddhistický chrám typický pro oblast jihovýchodní Asie.

Přistáváme na malém letišti v Luang Prabangu, bývalém královském městě mezi horami, na soutoku řek Mekong a Nam Khan. V roce 1995 byl Luang Prabang zařazen na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, a nikoli nadarmo. Jak
se později ukázalo, právě tato skutečnost sem v poslední době láká poměrně dost turistů a už to není chudá část Laosu. Navzdory nočnímu trhu a nově vzniklým restauracím se ale podařilo uchovat poklidný ráz města, které je jakousi zelenou oázou mezi kopci - teď v únoru, dlouho po skončení období dešťů dost vyprahlými. Orientace v Luang Prabangu je poměrně snadná, centrum starého města totiž leží na poloostrůvku obtékaném z jedné strany řekou Mekong a z druhé řekou Khan. Uprostřed pak ční strmý zalesněný kopec Phou Si - což v překladu znamená “Posvátná hora“.

Ptáčci pro štěstí a nadživotně velký buddha

Šplháme na vrchol kopce, kde stojí pozlacená buddhistická stúpa. Laosané cestou nabízejí malé bambusové klícky s dvojicí ptáčků, které může člověk na posvátném kopci osvobodit pro štěstí. “Good luck for one dollar” kupují někteří rodiče svým dětem a ty pak nadšeně ptáčky vypouští ze zajetí.

Z vrcholu kopce je výhled na celý Luang Prabang, se všemi jeho waty, mosty přes Mekong a kokosovými palmami. Při sestupování pak objevujeme ve stráni mnoho pozlacených buddhů, kteří tam leží, stojí či sedí v pozici lotosového květu. Nejobdivovanější z nich ční ze svahu v nadživotní velikosti.

Bubnování ve věži a večerní rituál

Procházíme podél hlavní třídy, kde stojí celá řada watů, například Wat Pa Phai, Wat Nong, Wat Saen, Wat Sop a nejznámější Wat Xiang Thong. Některé mají tak členité a mnohaúrovňové střechy, že bych nechtěla navrhovat jejich krov. Ve Wat Nong mladí mniši společně bubnují v tzv. bubnové věži, což je vyvýšená věžička se zavěšeným obrovským bubnem, která samostatně stojí v rohu chrámové zahrady. Mniši se střídají v rytmickém bubnování a ti nejmladší­, pro něž by byla palice ještě těžká, je doprovázejí hrou na drobnější gongy a činely. Zvuk bubnů je úchvatný, nese se krajinou, kterou zalévá podvečerní slunce. Celé to hudební “představení” trvá více než deset minut.

Navečer jsme ve Wat Xiang Thong svědky společné modlitby mnichů. Ve svých oranžových hábitech sedí ve ztemnělém chrámu na koberci pod velikým buddhou a zpívají posvátné písně. Je tu dost tma na focení a nechci rušit obřadný rituál blýskáním, tak vytvářím z fotobatohu improvizovaný “batohový stativ” a takto pořizuji pár fotek.

Vang Vieng - průzkum jeskyní a plavba na traktorové duši

Dalším laoským městem, které určitě stojí za návštěvu, je Vang Vieng. Protéká jím řeka Nam Song a všude okolo se rozkládá úchvatné panorama homolovitých skal se spoustou jeskyní. Mnohé z nich jsou přístupné a jejich úzkými chodbami vedou dřevěné žebříky, v některých úsecích podzemních chodeb je ale nutno plazit se po čtyřech. Naštěstí netrpíme klaustrofobií. Na konci asi dvousetmetrové chodby v jeskyni Kham nám místní samozvaný průvodce ukazuje malé jezírko, kde si lze i zaplavat. Nikomu se ale do temné jeskynní vody nějak nechce a tak se plazíme chodbou zpátky.

Kromě toho, že si lze k prozkoumávání místní krajiny a vesniček půjčit kolo nebo motorku, si můžete také sjet několik kilometrů po řece Nam Song na traktorové duši. Tento sport se nazývá tubing - a ve Vang Viengu vznikla asi 1500členná asociace místních půjčovatelů traktorových duší, která vydala zákaz plavit se po Nam Song na své vlastní duši nebo podobném plavidle. Půjčením duše prý cestovatelé zkrátka přispívají na zajištění udržitelnosti rozvoje Vang Viengu a snížení chudoby jeho obyvatel.

Co čeká Laos v budoucnu?

Na cestě do hlavního města Laosu Vientiane projíždíme místy, kde je silnice lemována neprostupnou džunglí. “Původní prales je dnes bohužel mnohde vykácen a země vypalována,” říká Kheaup Insarn, sympatický Laosan z Vang Viengu. “Zakládají se tu gumovníkové plantáže, ale vypalování půdy samozřejmě není příznivé pro přírodu, protože zahynou všichni drobní živočichové a naruší se původní ekosystém,” dodává.

Míjíme rybářskou vesnici, kde suší ryby, z mostu vidíme děti, které skáčou z velkých kamenů do řeky. Jak to asi bude vypadat v Laosu v době, kdy budou tyto děti dospělé? Doufám, že se původní krajina nezachová pouze v rezervacích a země nebude trpět nájezdy turistů, jako je tomu nyní v jižním Thajsku.